Cesta ven z utrpení – osobní příběh paní Z. (46 let)

Nemilovaná. Opuštěná i opouštěná. Přehlížená a nedoceněná. V roli matky a manželky obviňující, trestající a frustrovaná. Jako bonus k těmto pocitům mě po většinu života provázel vztek, lítost a obrovská vina. Vina za to jaká jsem, jak se chovám a jak tím ubližuju druhým. Zkrátka balíček všeho, co mě nasměrovalo do depresí a zdravotních potíží.

Fakta jsou fakta (viz článek ZDE), ale tenhle vnitřní svět je těžké popsat. Každý máme jiný, ale já se topila a měla pocit, že tohle mi vlastně patří. Že mě nikdo nemůže mít rád, natož milovat. Proto jsem dlouho nedovedla pochopit a hlavně přijmout, že může. Teď už to vím.

Po smrti maminky jsem měla to štěstí, že jsem místo antidepresiv zvolila jinou cestu. Zkoušela jsem kineziologii, reiki, karty, kyvadlo i regresku (pozn. Regresní terapii). Všechno z toho mi alespoň trošku v dané chvíli pomohlo vyhrabat se z nejhoršího. Ale pořád tu byly obrovské propady, smutky a vzteky. Stále se někdy divím, že jsem to nevzdala. Vždycky jsem se považovala za slabocha. Nezvládnu tohle, neumím tamto. Moje nízké sebevědomí mi nedovolilo vidět to, co jsem všechno zvládla a překonala. Nemám silnou vůli a tak mnoho pokusů v něčem vytrvat a jít rychleji dál mě na dlouho drželo na místě.

Osud mi naštěstí přivedl do života mnoho lidiček, kteří mi pomohli nahlédnout do mého vnitřního světa a nastavení. Přiznám se, že pravda mě mnohdy velmi bolela. Taková že já jsem? To ani omylem! Vzteky jsem až viděla rudě a slibovala si, že k tomu pánovi už nikdy nevkročím. A vkročila. Byla jsem na spoustě sezeních s různými terapeuty a i když každý pracuje jinak, vždycky to je o tom samém. O práci na sobě. Nikdo to za mě neudělá, může mě jenom provázet. Trvalo mi to hodně dlouho, než jsem to pochopila a naučila takto postupovat. Zkraje jsem si myslela, že když hodím tisícovkou, všechno zařídí terapeut. Určitě nejsem jediná a spousta lidí toto zná.

Začala jsem se učit v sobě hrabat. A hrabat myslím opravdu do slova. Že mám v sobě tolik bolesti, zranění a silných emocí mě celkem dostalo. Ale bylo to fajn. Došlo mi, že si je můžu zpětně prozkoumat, prohlédnout a hlavně – znovu prožít a opustit. Nemůžu spočítat kolikrát jsem plakala bolestí a zároveň i lítostí nad svým životem. Při některých svých vizualizacích jsem kvílela jak zraněné zvíře. A tím jsem taky byla. Vrátit se zpátky a znovu si to prožít je síla. Pak ale přijde jiná síla. Obrovská síla úlevy a pocitu, že to mám víc v rukách, než jsem si kdy myslela. A tu přeju jak sobě, tak všem lidem, kteří si procházejí hojením svojí duše i těla.

K paní Leně jsem se dostala úplnou náhodou. Teda…Náhody vlastně neexistují. Zkrátka se to mělo stát a já jsem nesmírně vděčná, že to tak bylo. Ukázala mi, že slaboch nejsem. Naopak. Jenom tím, že mi zopakovala to, co jsem dokázala překonat a zvládnout, mi dodala větší sílu. Najít někoho, kdo vás poslouchá a vcítí se do vašeho světa, je dar.

Proto přeju těm, co najdou sílu a odvahu se ponořit do svého vnitřního světa nějaké podobné světýlko, které jsem našla já. Bylo to náročné, občas stále je, ale zároveň čím dál lepší a lepší. Rozhodla jsem se, že chci namísto přežívání spokojeně žít a to se mi teď i začíná dařit.

S láskou Z.

Celý příběh paní Z, jak ho znám (viz článek ZDE), mi připomíná cestu Bizona z tradice kanadských indiánů kmene Černonožců. Podle tradice Bizon pro indiány představuje vytrvalost a houževnatost, a také schopnost postavit se tváří v tvář bouři života.

Co znamená jít cestou bizona:
V obtížných časech se nevzdávej a ukazuj cestu ostatním. Když mluvíš s lidmi, používej srdce. Čel svým potížím, neutíkej od nich pryč. Více naslouchej. Ptej se namísto dávání odpovědí. Získej úctu raději svými činy, než tituly a pozicemi. „Je snadné pomáhat ostatním, ale je těžší pomoci sobě a ještě tak činit s láskou. Bizon je jediné zvíře, které se dokáže postavit bouři čelem.“

Pokud se změníme, uzdravíme a odpustíme sobě i druhým, máme větší šanci napojit se na duchovní svět. A tak můžeme zjistit, proč tady vlastně jsme. Můžeme si říct: „Tohle je má cesta.“