Každá dlouhodobá „snažilka“ velmi dobře ví, jaká fuška je počít miminko, jakkoli příjemný sex ve své podstatě je. Fráze našich maminek: „Ty jo, už jsem zase v tom“ začíná z našich slovníků pomalu mizet a nahrazuje ji fráze: „Hmm, tak zase nic, zkusíme to příští plodné dny a snad..“. Scénář, o který jen málokdo stojí a který končí většinou i uvědoměním, že sex už dávno není šťavnatý, ba naopak získává nálepku nepříjemné povinnosti, a kdo ví, jestli kdy ještě šťavnatý bude.
Mnohdy je příčinou “marného snažení” neplodnost muže, jindy žena neudrží emryo, anebo dokonce její tělo vykazuje alergii na mužovo sperma. Častokrát je neplodnost dokonce dost nepochopitelná, protože fyziologicky je vše v pořádku. A tak tedy nezbývá než se domnívat, že problém musí být tedy někde „v hlavě“.
Příběh jedné ženy – Zlínsko.
Přichází za mnou žena kolem třicítky s problémem, že nemůže otěhotnět. S manželem už vyzkoušeli téměř všechno. A stále nic. Je z toho napůl nešťastná a napůl až apatická. Což mně však v průběhu našeho následného rozhovoru vůbec nepřekvapuje.
Dozvídám se, že mají spolu už malého chlapečka a domluvili se, že by bylo dobré mít druhé miminko. A tak se začali snažit o početí, jež trvalo „věky“. Ptám se po chvíli, jestli i ví, kde by mohl být „zakopaný pes“. A paní obratem říká, že má od doktorů diagnózu: Alergie na manželovo sperma.
Zamyslím se a říkám si, tak to má tělo zatracený důvod, když už si vyprodukovalo na vlastního muže alergii, a to po už jednom úspěšném těhotenství. A tak se zkouším dozvědět více.
Po chvíli se dozvím, že klientka nikdy nemenstruovala sama, že jí musel vždy lékař menstruaci vyvolat i tu první, i všechny následující. Taky oplodnění nešlo jen tak, nejdřív dodali jejímu tělu notnou dávku poctivých hormonů, aby řekli jejímu tělu, že má být těhotné a nakonec musela být, jak sama říkala „inseminována“. Celé těhotenství byla pod přísným dozorem lékařů, jelikož měli strach, že dítě sama nedonosí a i porod sama nezvládla, ale museli zvolit císařský řez. Poté až malý trošku odrostl, došlo k další „inseminaci“, ale tentokrát miminko v mamince umřelo a začalo tlít, a lékaři jej museli „vytáhnout“ ve vysokém stupni těhotenství. Na celou vzniklou situaci a zřejmě pod tíhou dalších případů čekajících v přeplněných čekárnách mamince lékař suše sdělil: „No co, uděláte si další“. A případ byl vyřešen. Manžel, jelikož nebyl zvyklý těžké emocionální stavy řešit ani sám se sebou natož tak se svou ženou, tak se jakékoliv debatě o tom, co bylo odmítal bavit s tím, že to bude dobrý, že je statečná. A tak došla k názoru, že takto je to všechno asi tak nějak normální a lidi to tak prostě mají.
Maminka mi to celé povídala, jako by popisovala svůj první den ve škole. Popisovala fakta, bez nějakých přílišných emocí, až s mírnou apatií. Jediné, co pořád nechápala a proč ke mně vlastně přišla bylo, proč nemůže otěhotnět. Byla tak zaseklá, že si ani neuvědomovala, jakými obrovskými traumaty si během tohoto složitého období prošla. Ona povídá a popisuje svůj příběh a mně tečou samovolně slzy. Její slzy totiž jinou cestu, než skrze mě nemají. Ona nepláče. Všechno je tak nějak normální. Její bolest je hluboko a tělo už větší dávku smutku a trápení neunese. Podle mě i mysl se odpojila od těla, protože kdyby se stavidlo spustilo, nemusela by z toho maminka vyváznout se zdravým rozumem. A tak moudré tělo i mysl zapracovaly samy bez jejího vědomí a zablokovaly přístup jak k dalšímu dítěti a potenciálnímu traumatu, tak ke starým nezhojeným ranám, které, kdyby se nešetrně otevřely, by mohly nemilosrdně zatřást s jejím jinak normálním světem. Dokonce si troufám říct, že bychom narazili v jejím životě na další témata, která by celou mozaiku dokreslily. Její ženství bylo tak hluboce poničené, že bez zásahu z venčí (autorit/lékařů) není její tělo schopné odmenstruovat, otěhotnět, donosit a ani dokonce porodit dítě. A v konečném důsledku už ani plakat, a tak pláče skrze druhé..
Paní dostala homeopatický lék a od té doby jsem o ní neslyšela. Možná otěhotněla, možná ne. Nevím. Možná by jí tehdy pomohla skupina žen s podobnými příběhy, kde by se mohla otevřít možná poprvé ve svém životě, a kde by s největší pravděpodobností zjistila, že to všechno není běžné a už vůbec ne v pořádku. A taky to, že nesdílené a přehlížené trápení je časovanou bombou, která tiká pod naší kůží a může nás vmést do pořádných depresí. A my stále nebudeme chápat, proč se to děje právě nám.