Úzkost má tisíce podob a projevů..
“Jsem vyvolaná k tabuli, abych přečetla básničku a udělala rozbor. Nic, co bych dřív neznala. Jenomže tentokrát se jaksi podivně zaseknu na slově, které nedokážu ani přečíst, ani vyslovit a ani se přes něj dostat. A..mlčím. Ve třídě hrobové ticho a všichni upřeně hledí, co ze mě vypadne. Začíná se mi prudce zvedat tep. Srdce mi buší, div že nevyskočí z hrudi. Začínám se potit a nedokážu vůbec přemýšlet o tom, co čtu, protože to vůbec nevnímám, natož tak z toho dělat rozbory. Jediné, co ve skutečnosti potřebuju je, aby to skončilo. Co nejdřív! Čím dýl to trvá, tím víc se to zhoršuje. Začínám hyperventilovat a nemůžu ze sebe dostat ani hlásku. Pocit selhání mě zaplavuje stejně jako pot a s každým okamžikem se prohlubuje. Cítím čím dál víc, že nemám nad sebou kontrolu. Nejsem schopná ani učiteli říct, že to nedám. Zjišťuju, že už nemůžu skoro ani dýchat. Bez jediného slova se dopotácím k lavici, abych sebou nepráskla na zem před tabulí. Všichni na mě hledí a čekají, co bude dál, a hlavně co to mělo znamenat. Co to jako bylo? Jenomže já nemám nejmenší tušení. Jediné, co vím je, že toto už nikdy nedopustím..
A pak následuje nekonečná série vyhýbání se situacím, které by mohly být jenom náznakem toho, že by se tento stav mohl zopakovat. Protože každý náznak toho, že bych měla někde veřejně mluvit automaticky vyvolává tuto bláznivou reakci. Veškeré další přednesy jsem začala krátit na úplné minimum, abych to pak mohla vzápětí někde vydýchat, setřást ze sebe a dát se zase do hromady. Takže jsem se schovávala, třeba záchod, doma, v posteli, mimo dosah lidí a jejich pozornosti. Najednou mám 200 zameškaných hodin za čtvrtletí a stále nejsem u konce. Přivodila jsem si několik nemocí, včetně infekční mononukleózy, protože jsem prostě chtěla být nemocná, abych nemusela do školy. Tato neblahá vzpomínka na „malou smrt“ před tabulí dokonce rozhodla o mém dalším směřování a volbě povolání. Hlavně sama a bez lidí..”

Stavy, které leckterý teenager a nejen on/ona zná více než důvěrně. Když už pak sebere veškerou svoji odvahu a svěří se třeba rodiči nebo učiteli, následuje kolečko psychologických a psychiatrických vyšetření, které málokdy končí jinak, než předepsáním antidepresiv. Které pak mohou rozjet další sérii potíží a nežádoucích účinků, jež s sebou tyto léky nesou a které mohou být také nezvratné VIZ ČLÁNEK ZDE. A to již v tak raném věku!
Nejbolestivější na tom všem může být pocit, že ačkoliv v rozkvětu života, je dotyčný/á vlastně jaxi vadný/á, porouchaný/á a invalidní. A nemůžou s tím nic udělat. Krom odkázání na psychofarmaka “do konce života”. A to není hezká vyhlídka v období, kdy teprve poznáváme a chystáme se na život.
Při všech těchto okolnostech se pak nabízí základní otázka: Stálo by za to, hledat nové přístupy, nový pohled na věc a nové možnosti, i přesto, že tyto nepodléhají hlavnímu proudu a mainstreamovému názoru, že úzkost je způsobena stresem, přecitlivělostí anebo “vadnými geny” a to i přesto, že rodiče, ani prarodiče nikdy ničím podobným nikdy netrpěli?
Jsou tedy stres a geny skutečnou příčinou úzkostných poruch?
Když se na stres jako možnou příčinu úzkostných poruch podíváme blíž a optikou selského rozumu, pak není úplně jasné, proč někteří lidé, kteří si právě prochází peklem na Zemi, žádnou paralyzující úzkostí netrpí. Zatímco jiný člověk žijící v relativním klidu a pohodlí, bez extrémních stresů a ohrožení prochází panickými stavy, které tak tak s důstojností zvládá. Existuje spousta lidí, kteří si v průběhu života procházejí atakami úzkostí, i v obdobích, kdy všechno běží v pohodě a bez výrazných emočních dramat. Je tedy stres skutečná příčina úzkosti? Anebo jejím spouštěčem?
Nový pohled na věc
Jedním z nových přístupů je následující. Aby se u někoho vyvinul chronický stav, který se nakonec označí jako úzkost, musí být přítomna alespoň jedna z jejích základních příčin – 1) přítomnost toxických těžkých kovů v mozku, 2) přítomnost neurotoxických chemikáliích v organizmu, 3) přítomnost virů a/nebo 4) nadměrné vystavování radiaci. Nejčastěji však jde o jejich kombinaci.
1) buď obsahují toxické těžké kovy (např. pesticidy, herbicidy, fungicidy, atd.), anebo
2) svým složením samy o sobě poškozují nervovou tkáň (např. aspartam, glutaman sodný atd); anebo aktivují a/nebo vyživují viry
Všemi těmito neurotoxiny se v dnešní době více než nešetří, ačkoliv už začíná svítat na lepší časy a nabízejí se i varianty méně toxické anebo netoxické.
Viry, toxické těžké kovy a jiné chemikálie působí na nervový systém ruku v ruce. Viry se živí těžkými kovy, chemikáliemi atp. absorbují je a uvolňují odpadní látky zvané neurotoxiny. Tyto se dostanou do krevního řečiště a stanou se z nich alergeny nervů v blízkosti mozku, popřípadě i v mozku. Nervy se stávají senzitivní, což může způsobit jakoukoli formu úzkosti.
Záření oslabuje imunitní systém. Pokud je někdo vystaven většímu množství radiace, ať už najednou nebo nahromaděné v průběhu let, pak může radiace poškodit nervy a stát se příčinou anebo spustit úzkostné stavy.
Stres se pak ve skutečnosti jeví jako jeden ze spouštěcích mechanismů úzkostí, nikoliv samotná příčina. Silný a nepoškozený nervový systém je koncipovaný na to, aby stresové situace zvládal. Nikoliv, aby se hroutil ze “zdánlivě bezvýznamných událostí”, které ani náznakem neohrožují samotný život. Nicméně člověka nutí se tak cítit.
Úzkost vyvolaná jízdou autem
Stejně jako například úzkosti vyvolané jízdou autem. Někteří lidé začnou mít záchvaty paniky v okamžiku, kdy vlezou do auta a už nemohou řídit. Mnoho záchvatů paniky při jízdě autem mohou pocházet z přetížení hlavových nervů při řízení. Například oční a obličejové nervy snášejí určitou úroveň stresu. Všechny hlavové nervy dostávají informace o vašem okolí, když řídíte anebo jedete jako spolujezdec. V dálce blikají světla, do toho vám přeblikne oranžová, chodec přebíhá cestu, mávne na vás, v zrcátku vidíte i slyšíte, že vás předjíždí sanitka, do protivky jede auto příliš rychle a udělá myšku, do toho před vámi někdo náhle dupne na brzdu. A když jsou vaše kraniální nervy postižené zánětem, může dojít k jejich přetížení. Neurony začínají generovat více tepla, než normálně a dochází k elektrickým zkratům. Takže relativně bezpečná a běžná událost, jako je řízení auta, vyvolá nepochopitelnou panickou ataku úzkosti, která vyústí v reálný strach o život.
Podobný scénář se odehrává i před tabulí
Tělo nastaví režim „bojuj nebo uteč“. Vyplaví se enormní množství stresových hormonů, které doslova zaplaví celé tělo a vypne všechny ostatní mechanismy kromě mechanismu útěk / boj. Mozek se začíná přehřívat a oslabené a zanícené hlavové nervy zkratovat elektrické impulsy. Zanícený bloudivý nerv (vagus) sevře hruď i žaludek, rozdrkotá zuby a stáhne krk a téměř znemožní dýchání, atd. A … úzkost je na světě. Stav, který před tabulí prožívá leckterý teenager i přesto, že téměř nikdo z nich nezná skutečná traumata v podobě války, hladomorů a jiných život ohrožujících katastrof. A podle všeho se zdá, že to není jejich chyba ani slabost, dokonce nejsou ani “od přírody” přecitlivělí.

Zdá se, že u úzkostí bez zjevných příčin, jde primárně o neurologické postižení způsobené neurotoxiny (toxické těžké kovy, chemikálie, viry a jejich metabolity) a radiací. A jelikož se toto jeví jako velmi pravděpodobné, tak přesně tady se nachází také odpověď na léčení úzkostí. A to: Detoxikace neurotoxinů a omezení vystavování se radiaci, například z mobilů..