můj příběh

Už jako dítě jsem záviděla kamarádům, co od malička věděli, kam budou směřovat a co budou jednou v životě dělat. Já ne. Můj jediný zájem byli kamarádi a lítání po venku a kdyby to prošlo, tak klidně bez oběda a bez večeře. Protože jídlo je ztráta času..
Jako téměř každé komunistické dítě jsem vyrůstala s partou podobných na ulici, u řeky a ve stromech. Nebyli jsme tolik pohlcení pohodlím, elektronikou a kontrolou ze všech stran, takže jsme nebyli obráni o objevitelské touhy a vášně a užila jsem si tak dosti divoké dětství. Což mi zůstalo až do dospělosti. Takže si z dětství odnáším nekorigovatelnost, hlubokou úctu a lásku k přírodě, schopnost a odvahu řídit auto bez doprovodu ještě před první menstruací a hrát kulečník i se starými pardály. A kromě toho všeho i dvě úplně jiné, ale velmi cenné devizy, které ocením nejvíce až v dospělosti, a to: 1) tatíkův Jack London a jeho Tulák po hvězdách, kterého jsem četla snad ještě dřív, než jsem řídila auto, tedy ve třinácti a 2) José Silva – Silvova metoda kontroly mysli. To byl tehdy ještě nevědomý začátek mého pozdějšího jasného směru.

Rodiče byli vždycky moje požehnání, ačkoliv jsem to tak tehdy vůbec nevnímala. V jiných rodinách bych už dávno zhynula rukou lidí, co mě stvořili. Takové děcko byste opravdu nechtěli! Detaily tu rozebírat nebudu, protože poslední věc, o kterou stojím je dávat pubošům dosti blbý a nebezpečný příklad, nebo dokonce návod! Ti mají svých blbých nápadů víc než dost, takže nepotřebují ještě moje. Puberta v mém provedení byla ještě výrazně divočejší, než moje dětství a často jsem si kladla otázku, jak je možné, že jsem ještě mezi živými. A to reálně.

Po školách, které ani nevím, jak jsem udělala začíná moje cestovatelská éra. Z Otravy jsem se i „s kufříkem“ přesunula do Prahy ke kamarádce a do práce a když jsem dostala kopačky od tehdejšího přítele, taxem utekla pro jistotu až za La Manche, dát se trochu dohromady. Útěky mi byly vždycky nějak vlastní.
Nejdřív to byla Anglie – bylo mi kolem dvaceti a poprvé jsem tehdy ucítila na vlastní kůži, že mě může i bavit, chodit do školy. Nemůžu věřit svým očím a i ti, co mě znali by nevěřili! Škola mě bavila zřejmě proto, že jsem si ji sama zvolila a taky proto, že angličtina byl prostě můj „cup of tea“. Do „služby“ v anglicko-italské rodině si mě vybrali dobří křesťané. OMG! Snad to zvládnu. A protože mě angličtina opravdu bavila, taxme se pouštěli do roztodivných debat. Já jakožto zarytý ateista a Pohan jsem měla nejraději náboženská témata. Takže jsem trvala na tom, aby mi land-lord logicky vysvětlil, jak Noe přemluvil od každého druhu pár a donutil je přijít na loď. Kým nebo čím krmil tygry a pavouky a ostatní osazenstvo a vůbec, jak to na té kocábě technicky dělal. Tož co čekat od puboše. Anebo o tom, že homosexualita je prý nemoc a s pomocí Krista může být vyléčena. Tak jako jeden chlapec ze semináře, který je již zdráv. Nu dobrá tedy. A pak přišly křtiny našeho nejmladšího. Rozhlížím se po kostele zkracujíce si dlouhou kostelní chvíli a hle zřím kousek od faráře chlapce, který byl prototypem všech osmsetpadesátdevíti pohlaví a zaměření, kromě heterosexuálního. I nelením u večeře a ptám land-lorda: „Ten chlapec vedle faráře, to je ten vyléčený?“ „Ano, to je on!“. „Aha, no dobře…“ Až posléze se dozvídám, že chlapec se dal na víru z toho důvodu, že byl po uši zamilovaný do statného kněze a navíc v letech jeho otce.. Nu což, cesty Páně jsou nevyzpytatelné..

V UK se úplně mění můj životní styl. Každý den vstávám v 5. hodin, hodinu poctivě cvičím jogu, další hodinu čtu můj oblíbený zdroj slangové angličtiny v bulváru, pak 5 km pěšky do školy (kvůli úspoře – autobus stál tehdy celou libru) a 5 km zpět ze školy. Do večera úklid a péče o děcka. Do toho fušky a úklidy u přátel mé rodiny, kteří si moji práci dost oblíbili. Kdybych tam byla dýl, asi bych si zařídila své první IČo tam. Taky se přihlásím na college na studium dramatického tance. Jsem v kondici, s bravurní bulvární angličtinou a bez nucení, bez pomáhání, nikdo mi neplatí školu ani autobus, nepotřebuju omluvenky. Financuju si to sama z pár liber, co mám jako kapesné. Úplně jiná hra a hodnota, než když to dostanete na zlatém podnose.

Krom velké lásky k Velké Británii, plynulé angličtiny, kterou stále miluju si z UK odnáším také jógu. Pravidelně každé ráno jsem si kupovala bulvár proto, abych se na těch vesměs smyšlených nesmyslech naučila rozumět Angličanům a jejich běžné řeči. A tam jsem také objevila dvoustranu o Geri Halliwell a její lásce k józe. Hned jsem si objednala knihu od Dr. Swami Gitananda Giri Guru Maharaje – Joga krok za krokem, která je i po letech stále nepřekonatelná a doteď z ní čerpám. Velmi doporučuju, obzvlášť pro ty, kteří chtějí zjistit proč se jim některé zdravotní problémy dějí a jak s nimi, bez chemie zamávat.

Pak jsem se vrátila domů a přemýšlela, co se životem. Doma už jsem byla nějaký pátek, ve vztahu jsem tápala, jak hluchý ve tmě, a tak jsem zvolila zaměstnání, kde byla podmínka: Půlroční zácvik v Severním Irsku. V tu chvíli, bylo rozhodnuto a bylo mi docela i jedno, co je to za práci. Production control AVX Coleraine. Další jízda. Doteď mi není jasné, jak jsem to mohla zvládat. Iři propustili většinu týmu a na jejich místa nasadili nás – levnější pracovní sílu z Čech. Takže v mém případě propustili dva letité harcovníky a nasadili tam – nováčka mě. OMG! Začátky byly krušné, nejvíce propojit večírky s prací, leč zvládli jsme to. Po návratu do ČR jsem asi po roce a půl musela vyklidit pole, protože jsem si vytvořila specifický systém, kdy jsem nakonec měla osmihodinovou práci hotovou za dvě hodiny, někdy i méně a dalších 6 jsem musela práci předstírat. Což je samo o sobě větší peklo, než ji dělat. Popřípadě jsem pomáhala kolegyním s komunikací s Iry, za což mi nosily čokolády. Takže skóre: 6 hodin nudy z 8! A to se opravdu nedá. To radši budu ležet pod stromem a počítat mraky. Adieu AVX!

Tak začíná další období hledání. Upíchnu se „na chvilku“ v rodinné firmě, kde jsem nakonec pobyla přes 10 let. „Na chvilku“ – je stejné zaklínadlo, jako: Deme na jedno anebo dopijem a dem. Víme, že? Odříkaného největší kus. Ale i to odříkané bylo pro mě velkým požehnáním. Stihnu si totiž v rámci práce ještě odjet s bratránkem dělat „byznys“ na měsíc na Bali a objednat kontejner exotického zboží. Taky si zakládám živnost a mám konečně své vlastní krásné IČo (74992023) na obchodní činnost, zároveň se ze mě stává průvodce školních zájezdů po Velké Británii s autobusy plných pubošů a tvořím svůj první e-shop. Ten mi dopomáhá k hezkému přivýdělku a následně ho odprodávám bratrovi, protože moje cesta už zase začíná nabírat jiný směr. A odjíždím na měsíc a půl na Nový Zéland.

Po čase nastává další krize s chlapem a k tomu zdravotní kolaps, a to je zásadní výhybka a radikální změna kurzu mé průzkumné fregaty. Fyzicky i psychicky docela zdrcená jdu mírně ke dnu. V září 2007 jdu na doporučení mamky (opět požehnání shůry) na konzultaci k homeopatce. A začíná další – pro mě nejdůležitější jízda. V říjnu 2007 jsem už přihlášená na Homeopatické fakultě v Brně na čtyřletém studiu pro profesionální praxi. A podruhé v životě cítím, že mě škola hrozně baví, dokonce víc než angličtina a nekonečné množství ranních bulvárů a bizarních rozhovorů.

A pak navazují všechny možné kurzy, výcviky a letní školy. Moje loď dostala směr a já mám dokonce v ruce i kormidlo a hlavně, jedu tam, kam chci. Prozatím alespoň z velké části. Okolnosti a můj neutuchající zájem o alternativu a přidružené obory mě zavál na výcvik učitele snění k lektorovi a spisovateli Robertu Mossovi. Začíná další neskutečný poznávací zájezd, tentokrát do hlubin Duše, snů, umění obraznosti a práce s podvědomím. Úžasná kombinace oborů a naprosto fascinující směr mojí cesty. Na téma duše, těla a alternativy se nabalovaly další neuvěřitelné obory jako neurolingvistické programování, astrální cestování, vědomé a lucidní snění a studium moudrosti přírodních národů (Australští Aboriginci, Afričtí Dagarové, Ruští Vedrusové, Kelti a Pohani staré Evropy, Wolf Dieter Storl, Maria Treben, Anastazia a Zvonící cedry Ruska, Američtí indiáni a Robert Stojící Medvěd, Carlos Castaneda a tradice Toltéckých zřeců, Mexičtí čarodějové jako Don Juan Matus a Sibiřští šamani). Anebo vesmírné vědění – Abraham Hicks, Luisa Muratori a aktivace hvězdného kódu, Dr. Keshe a jeho volné energie a vesmírné technologie, Henri Monfort a pránická výživa, atd. Výčet nemá konce a já rozhodně ještě na konci nejsem. Na vše, co by mě zajímalo by mi totiž nestačilo ani deset životů.

Je to zvláštní, ale celý život jsem se nějak podvědomě těšila na to, až mi bude 33 let. Ani nevím proč. 33 je moje životní číslo, ale zároveň jsem měla neustálý pocit, že se bude dít něco významného. A…dělo! Ukončuju moje čtyřleté homeopatické studium ročníkovou práci na téma vlk (Lac Lupinum) a vypracuju celou teoretickou část. Na postgraduálním studiu belgické školy homeopatie – Masterclass of Homeopathy mě při jedné přednášce přichází myšlenka, že potřebuju zpracovat homeopatický obraz lanthanoidu Promethium – Muriaticum. Objednávám si z Anglie 4 potence (síly) tohoto léku až do 10M (což je 2000x silnější než v lékárnách běžně dostupné 5CH). Které si všechny naordinuju v průběhu jednoho týdne a na základě tohoto proovingu píšu svoji ročníkovou práci. Která je skvělá. Poté odjíždím na retreat, kde si procházím prvním spontánním rituálem smrti. Je mi 33 let, nějaká moje část umírá a mně se otevírají úrovně vědomí, o kterých se mi dřív ani nezdálo. Stanislav Grof to nazývá psycho-spirituální krizí. Člověk běžně přijímá a vědomě zpracovává určité omezené množství informací, během tohoto procesu se vám otevře informační pole, které mnohonásobně překračuje množství informací, na které jste normálně zvyklí. A to je jízda, protože mozek na takové kvanta prostě není zatím nastavený. Bylo to, jako kdyby mě někdo hodil do pračky, vypral na 60 a pak zmáčkl ždímání na 1000 otáček. Na konci programu jsem vypadla, odraná jak samica s jedinou myšlenkou WTF (co to mělo znamenat)?

Tento divoký informační vortex je následovaný sešupem do hlubin podvědomí, nevědomí, archetypálních světů a Hádovy říše. Jung by měl ze mě radost. Já už menší. Ale i tím je třeba projít. V mém případě sama, protože tomu nikdo z okolí nerozuměl a nebylo to s kým sdílet. Ale voila, tu jsem, zdravá, trochu omlácená, ale dosud z těchto zdrojů čerpám. A největší oporou a požehnáním mi byla opět moje nejbližší rodina a nejbližší přátelé. Byl to nejdůležitější a úplně převratný okamžik, resp. období v mém životě. Tak, jak jsem celou dobu tušila. Po takovém zážitku už nemůžete zůstat stejní. Něco navždy odejde, aby se mohlo zrodit něco úplně nového. Něco jako softwarový upgrade.
Další převratný moment v mém životě byl v srpnu 2017, kdy došlo k druhému spontánnímu zasvěcení smrti během výcviku učitelů snění. Funguje to tak, že vnímáte dvě různé reality, a vy se v tom musíte vyznat, protože obě běží zároveň. V té paralelní, která není vnímatelná v běžném světě a patří i do jiného času, opět umírá nějaká moje součást. Dokážu vidět hrubé obrysy příběhu za tím i příběh člověka, kterého se to také týká, akorát to neví. Paralelní realita se v tomto případě odehrává v jiném časoprostoru. Nevím, jak to jinak líp popsat. Důležité je, že po této druhé zkušenosti se karta obrátila a já jsem se vynořila na světlo z hlubin podvědomí a nevědomí. Stále trošku v šoku, ale obohacená o úplně jiný pohled na realitu. A troufám si říct, že lecčemu v duši člověka rozumím. Díky tomuto zážitku můžu mnohdy vidět i to, co ostatním zůstává skryté.

A to je prozatím z toho nejdůležitějšího v mém životě vše. Prozatím.. 😊

And here I am. Ve vnějším světě se neztratím, a troufám si říct, že ani v tom vnitřním. Ačkoliv stále je toho nekonečně mnoho, co se dá ještě uvnitř objevovat. Znám dálavy, stejně jako hluboké zákoutí vlastní Duše. Mám za sebou zdravotní a partnerské krize, i tu psycho-spirituální. Vím, jak se cítí člověk, na kterého se valí obrovská kvanta informací a dokáže číst minulost i budoucnost z prostoru. Nebo když se člověku prolínají reality. Vzdáleně tuším, čím si procházel Jung, když mluvil o podsvětí a nebojím se psychóz. Mám ráda puboše, protože jsem byla horší než většina z nich, a tak jim rozumím. Vyhrožovali mi práškama na všechno možné až do konce života.
Nene. Já si sama rozhodnu, čím budu krmit svoje Tělo a Duši. Nikdo nemůže vědět líp než já, co je pro mě dobré. A už vůbec ne kdosi z televize nebo pochybné instituce. Televizi jsem po covidové reality show vyhodila. Nepotřebuju ji, na pohádky mám Erbena. Sama si rozhodnu, kdo je a kdo není pro mě autorita hodná následování. Mám za sebou jízdu na všech možných i nemožných úrovních a spoustu z nich ještě před sebou. A dokonce ani smrtí pro mě jízda nekončí.

Nyní si pluju po své trase, na kterou mě nasměrovalo moje vyšší Já všemi těmi salty a kotrmelci a moře kolem se zmírnilo. Už to není taková divočina a i já jsem klidnější. Nepotřebuju přílišná dramata a nedopuju se adrenalinem, abych měla pocit, že žiju. Nepotřebuju cigarety ani alkohol a doufám, že nikdy nebudu potřebovat žádné prášky. Miluju přírodu, chalupu, zvířata, lidi a slunečnici, protože dá přežít v zimě ptákům, kteří si u nás zvykli. Chováme včelky a miluju mírumilovné krávy, které s nikým nezápasí, nikam se nehoní, nikoho nežerou, a přesto krmí půlku planty. Jednou chci přespat uprostřed stáda a taky chci, pomalu přejít k tomu, že už nebudou krmit ani mě – chci přestat jíst mléčné výrobky, protože mléko patří jejich mlaďochům.

Mým hlavním profesním zaměřením je alternativní terapie a to, o co mi primárně jde, je eliminace toxicity v našich životech (léky, chemikálie, strava, toxické vztahy, destruktivní způsob myšlení, atd.). Nelze být zdravý v toxickém prostředí (viz článek – ÚZKOST, bez zjevné příčiny). I tělo má své limity, ačkoliv se zatraceně snaží. Když ho budeme krmit odpadem staneme se skládkou. Když budeme mysl krmit jedem, bude z nás toxický člověk. Svoji realitu tvoříme tím, kým jsme a způsob našeho života je výkladní skříní toho, jak myslíme.