Období mezi Samhainem a Zimním slunovratem (resp. Dušičkami a Vánoci) je už od pradávna považováno a také prožíváno jako jedno z nejnáročnějších období v roce. Ubývá světla, tepla i barev kolem a příroda se začíná nořit do své odpočinkové fáze a období sbírání sil do další etapy.
Stejně tak i nás to nutí stahovat svou pozornost ze světa vnějších vjemů, akcí a bujení dovnitř do sebe, kde se potkáváme se svými stíny, různými výzvami a kostlivci ze skříní, které ne vždy hned rozpoznáme, jako velké příležitosti – kterými ve finále jsou.
Všude kolem i uvnitř nás víří nervozita, tlak a tíha a mnohdy i pocit, že člověk je na všechno vlastně úplně sám. Na problémy, na život i na smrt. Často tak spíš než velkou příležitost vnímáme svoji momentální náročnou situaci jako docela solidní přehlídku zmaru a beznaděje.
V dnešní uhoněné době si pak málokdo uvědomí, že přesně tento samhainovo-slunovratový čas je nejvhodnější na to, začít prozkoumávat svoje depky a strachy typu: Jak se uživím? Mám vůbec na to změnit zaměstnání? Nezůstanu na ulici? Budu stačit očekávání druhých? Jsem vůbec k něčemu? Nejsem náhodou ve slepé ulici? Anebo nemotám se v kruhu jak h…o pod splavem? Nemíří moje děti svými rozhodnutími do kopru? Má smysl zůstávat dál v tomto vztahu, práci, domě? Potřebuju, aby mi rodič v mém věku pořád kafral do života? Uzdravím se? Zvládnu to? Dokážu se z toho všeho vůbec vyhrabat? Jsem v souladu s tím, co teď žiju, nebo potřebuju zásadní změnu? A i kdyby jo, jaxe se to vlastně dělá?
Na všechny tyto otázky a pochybnosti je právě teď ta nejvhodnější, i když ne příliš oblíbená, doba. Čas na to oddělit zrno od plev a přestat se všem těmto vyplaveným letitým strachům a přesvědčením bránit a vzdorovat. Ať už nějakou bohulibou aktivitou jako je nekonečné sportování dokud se neusportuju a neuběhám k smrti, anebo antidepresivy, alkoholem, prací pro práci, péčí o všechny a o všechno a jinými útěky před sebou samým a před tím, co mě sžírá uvnitř jako jsou strach z vlastní slabosti, obavy z toho, že nejsem dost, neschopnost se pohnout z místa, nezpracovaná bolest ze ztráty, atd.
Dia de Los Muertos
A tak je dobré se nejdřív zastavit a uvědomit si pár věcí
První – Když mi není dobře, jsem ve srabu, cítím se hůř než mizerně a jsem v situaci, ze které nevím kudy kam, znamená to, že jsem MIMO SVOJI KOMFORTNÍ ZÓNU. A to je navzdory mordoru, který prožívám dobrá zpráva, protože vše důležité v našem životě se nachází mimo komfortní zónu. Včetně té správné cesty, kterou ještě nevidím. Takže alespoň jednu jistotu mám – JSEM NA SPRÁVNÉ CESTĚ, ať už se děje cokoliv!
Druhý – Čím je mordor horší, tím větší je to PŘÍLEŽITOST. Tzn. Když mám fakt naloženo, znamená to, že někde uvnitř celé té situace se nachází velký POTENCIÁL, který zatím jenom nejsem schopná vidět, jenom tušit tím, že situace je fakt náročná.
Tak jako v minulosti už několikrát. Je to stejné, jako se sny. Největší potenciál se ukrývá v nočních můrách.
A co tedy s tím vším?
Krok číslo 1 – jak už jsem psala výše – UVĚDOMĚNÍ
Proč právě teď? Protože právě teď je ta nejvhodnější doba. “Celý svět“ mi pomáhá, protože, prochází tím samým.
Kde se nacházím? Na správné cestě, i když cíl a mnohdy i směr je stále jaxi v dymu – nicméně jsem mimo komfortní zónu.
Kam směřuju? Světlo resp potenciál, který tato situace obsahuje je adekvátní míře mých momentálních těžkostí.
Krok číslo 2 – Zastavím a „naliju si čistého vína“ tzn. UZNÁM svoji situaci a nechám ji sebou prostoupit:
ANO mám strach
ANO cítím se slabý/á
ANO možná jsem to vůbec nezvládl/a
ANO právě čelím svému selhání
ANO opravdu nevím, jak dál
ANO nemám tušení, co bude a jak to zvládnu a dokonce to ani nemusím přežít
ANO je dost možné, že jsem to fakt nezvládl/a
ANO toto všechno se teď děje.
Krok číslo 3 – SEPÍŠU si ty největší strachy, pochyby a obavy a tím si na ně posvítím. Přestanu se ke svým strachům točit zády anebo utíkat na druhý konec zeměkoule, do aktivity anebo do jednoduchého a nekonečného vesmíru virtuálního světa.
Krok číslo 4 – krok po kroku ZPRACUJU – pro ajťáky ZPROCESUJU 🙂 – jeden svůj strach viz technika níže. A pak další a další…
Technika zpracování strachu
např. Strach odejít z práce, která mě nebaví.
Identifikace strachu – Mám strach, že když odejdu z práce (která je sice dobře placená a je mi tam relativně dobře, ale jenom tam stagnuju a nijak se nevyvíjím a krním zaživa) tak se neuživím.
Co nejhoršího se může stát – Budu bez příjmu, nebudu schpopný/á splácet hypotéku, nenajdu si žádnou normální práci, budu doma a bude mě živit žena, nebo budu muset vzít něco podřadného, co bude o hodně horší než to, co mám. Budu nevrlý/á, bez práce a závislý/á na partnerovi. Skončíme mojí vinou na ulici, přijdeme o dům. Budu litovat svého rozhodnutí a budu muset přiznat všem, co mě varovali, ať neblbnu, že mají pravdu.
Co nejlepšího se může stát – Nakopne mě to k akci. Donutí mě to dělat věci jinak. Můžu narazit na skvělou příležitost, kterou si teď nedokážu ani představit. I když to nebude pohodlné, nebudu to doklepávat v teplém a smradlavém rybníčku až do důchodu.
Co můžu udělat proto, aby se moje největší obava nenaplnila – začnu se intenzivně věnovat hledání příležitostí. Oslovím někoho (propojím se s někým), kdo už si tím prošel a uspěl. Navštívím veletrh pracovních příležitostí. Zpracuju si perfektní životopis. Atd.
Technika dvou židlí proti sobě – na jedné židli si postěžuju a vypovídám svůj strach a obavy a pak si přesednu na druhou židli na pozici člověka, který je podporující a milující (a jsem to opět já sám/a) a ukonejším a podpořím sebe sama. A poradím svému já, jak to zvládnout, stejně, jako bych radil/a svému příteli, potomkovi anebo komukoliv, koho mám moc rád/a.
A to je celé..
Zkušenost klientky
Moc vás zdravím Leno,
dnes jsem si vzala 2 židle. Vůbec jsem nevěřila, že by tohle k něčemu mohlo být, proto jsem se k tomu neměla. Mluvila jsem o tom, jak moc mě trápí a omezuje můj strach a neschopnost cestovat, sama sednout na autobus, řídit auto. Všechno jsem to ze sebe sypala a tekly mi slzy. Opravdu mě to trápí a zároveň se hrozně stydím. Když jsem si přesedla, stala jsem se úplně někým jiným. Naprosto jsem rozuměla tomu, co zažívám. Brala jsem to jako přirozenou situaci, normální pocity, za které se není třeba stydět. A hlavně se jimi trápit. Mám to nechat být, nevěnovat se tomu strachu. Brát ho jako pomocníka, který mi ukazuje, proč se mi co děje. Hlava mi kvůli strachu nedovolí zažívat radost a strach mě ” sráží na kolena”. Proto se mi podlamují a bolí mě, dávají mi vědět, že je toho strachu na mě moc. Úplně zbytečně.
Ale nejsilnější bylo to, jak jsem si uvědomila, že nejsem na nic a nikdy sama. Že pokud budu vnímat napojení na vesmír a vnímat přítomnost a podporu všech bytostí kolem sebe, budu mít ohromnou sílu. Neustále mi tekly slzy, ale zároveň to bylo krásné. Cítila jsem příval tepla a lásky. Taky jsem si poradila, že si mám uvědomit, kolik lásky dostávám od svých blízkých. Kolik mám štěstí. Kolik mám síly a co jsem všechno zvládla.
Zkrátka mám nechat svůj strach být a pořád si ho nepřipomínat. Bylo to hodně silné a krásné. Děkuju za tu příležitost.
Mějte krásné Vánoce Z.
A i já přeju nám všem klidné, naplněné a požehnané Vánoce i celý příští rok.
Lena